Výchozí metodou výuky čtení a psaní je metoda analyticko–syntetická, podpořená vázaným slabikováním. Tato metoda, prověřená mnoha generacemi učitelů, je velmi dobře propracovaná a stále metodicky vylepšovaná pro potřeby současných dětí. Stále se zvyšuje procento dětí, které vstupují do školy s nedostatečně rozvinutými smysly k počáteční výuce čtení, s nesprávnou výslovností, s omezenou slovní zásobou, obecně řečeno děti nezralé. Přibývá také dětí se specifickými poruchami učení, jako je dyslexie nebo dysgrafie. Proto se jednoznačně přikláníme k výuce analyticko-syntetickou metodou, která je nejbližší naší řeči, a proto je vhodná pro největší procento dětí.
Z vývojového hlediska jedince jsou slabiky první „slůvka“, která děti vyslovují (pá–pá, má–ma, tá–ta).
Je také prokázané, že čtení a psaní úzce souvisí s rozvojem řeči a myšlení.
Čtení a psaní se postupně z poznávacích činností stávají dovednostmi tím, že pochody v nich zahrnuté se automatizují.
Systém vyučování počátečnímu čtení můžeme rozvrhnout do tří hlavních etap (období):
1. období – jazyková příprava žáků na čtení = období před vyvozením abecedy;
2. období – slabičně analytický způsob čtení = období vyvozování abecedy, dělíme ho do čtyř fází podle vzrůstající složitosti hláskové stavby slabik a slov:
a) čtení otevřené slabiky ve slovech;
b) čtení zavřené slabiky na konci slov;
c) čtení otevřené slabiky ze tří písmen a slov se skupinou dvou souhlásek uvnitř;
d) čtení slov se slabikotvorným r, l a slov s písmenem ř, slabikami di, ti, ni, se shluky souhlásek.
3. období – plynulé čtení slov = období po vyvození abecedy, procvičování techniky čtení.
Elementární čtení vychází z mluvené řeči šestiletých dětí a z úkolů jejího dalšího rozvoje.
Dítě v tomto věku užívá mateřskou řeč v mluvené podobě ve dvou řečových činnostech. Je to mluvení a naslouchání s porozuměním.
Mluvená řeč je prostředkem komunikace s okolím. Není však dosud pro dítě předmětem poznávání. Dítě nerozlišuje zpočátku slovo samé od věci, kterou slovo označuje. V mluveném slově tedy nerozlišuje formu slova – zvukovou stránku od jeho věcného významu – obsahu.
Z této výchozí situace vyplývá následující:
V celém procesu tedy jde o analýzu a syntézu akusticko-kinestetickou, při níž žák dělí vyslovené slovo na slabiky, rozlišuje sluchem hlásky i za pomoci artikulačních pohybů mluvidel a uvědomuje si pořadí hlásek ve slabice (analýza). Naopak umí najít slova s danou hláskou – na začátku, na konci, uvnitř slova; spojí viděná písmena slabiky ve vyslovenou slabiku (syntéza).
Analyticko-syntetické činnosti v oblasti sluchu a zraku se při čtení a psaní neustále prolínají v různém pořadí.
Čtoucí dítě – provádí nejdříve optickou analýzu, poznává písmena, vidí slabiky ve slově a spojuje je ve vyslovené slovo – syntéza akusticko-kinestetická.
Píšící dítě – a) píše slyšené – provádí nejdříve sluchovou analýzu slova na slabiky, slabiky na hlásky, vybaví si v mozku psací podobu hlásky a provede optickou a grafomotorickou syntézu písmen a slabik ve slovo.
b) píše viděné – provede zrakovou analýzu a dále postupuje stejně jako v bodu a).
Čtenářské výkony jednotlivých žáků při čtení neznámého, přiměřeně náročného textu zřetelně ukazují stupeň jejich čtenářské dovednosti.
K automatizaci čtení určitého typu slabik a slov nedochází samozřejmě u všech dětí současně. Některé potřebují k osvojení mnohem větší počet cvičení a delší dobu.
Zkušený učitel by měl sledovat a analyzovat čtenářský proces u jednotlivých žáků i celé třídy a na základě tohoto poznání navazovat včas nový, dokonalejší způsob čtení u jednotlivců i třídy jako celku.
Doporučené časové plány jsou tedy jen orientační a vždy záleží na úrovni třídy, jakým tempem bude postupovat.
Převzato z Metodického průvodce k Živé abecedě, Slabikáři a Písankám s kocourem Samem (11-96).
