Číst výrazně znamená číst zřetelně a jasně, číst s důrazem slova, která jsou ve větě důležitá z hlediska smyslu, číst s přirozenou intonací, s pauzami, s citovým zabarvením a číst vhodným tempem.
Výrazné čtení je důležité pro rozvoj emocí, fantazie i pro výchovu estetického citu. Je třeba, aby učitel dětem často a výrazně předčítal. Při výrazném čtení se upoutává pozornost žáků k hlavním myšlenkám, které mají v daném textu vnímat. Učitelův přednes je vzor, který se snaží děti napodobit.
Základní podmínkou výrazného čtení je, aby žáci četli zřetelně a jasně, tzn. aby dbali na správnou výslovnost. K výraznému čtení patří i naučit se ovládat hlas, číst některá místa hlasitěji, jiná zase tišeji. Hlasem a tónem hlasu lze charakterizovat určité osoby. Např. při čtení pohádek děti mění hlas podle toho, zda čtou roli medvěda, kůzlat, vlka apod. Dýchat při čtení má dítě nosem, a ne ústy, brzdilo by to činnost mluvidel.
Rady pro učitele k výraznému čtení:
Kromě zřetelného a jasného čtení je třeba dodržovat několik dalších důležitých zásad:
A. Dát vyniknout slovům, která jsou nejdůležitější z hlediska smyslu čtené věty (čteného textu).
Chceme-li se naučit určovat slovo s logickým důrazem, říkejme stejnou větu různým způsobem, aby se měnilo slovo, na které klademe logický důraz.
Např.:
| Kdo z vás rád kreslí? | Berenika ráda kreslí. |
| Kreslí Berenika ráda? | Berenika ráda kreslí. |
| Co dělá ráda Berenika? | Berenika ráda kreslí. |
(Důraz je na zvýrazněném slově, na které jsme se ptali.)
V řeči dáváme vyniknout slovům, která jsou smyslem rozmluvy. Při čtení se lze řídit často intonací mluvené řeči.
– V jednoduchých větách bývá důraz často na přísudku.
Např.: Vrabec štěbetá. Kočka mňouká.
– Je-li v jednoduché větě podmět na druhém místě, dává se obvykle důraz na podmět.
Např.: Zpívají ptáci. Svítí měsíc. Přišla zima. Fouká vítr.
– V rozvitých větách se zdůrazňují ty vedlejší větné členy, které doplňují hlavní členy
nějakými podstatnými znaky.
Např.: Zvony zvonily na poplach. Hudba líbezně zněla.
– Při výrazném čtení se klade důraz i na několikanásobné větné členy.
Např.: Jitka, Věra, Marta a Miloš šli do lesa. V lese sbírali jahody, maliny a borůvky.
– Důraz bývá na slovech, která vyjadřují ve větě protiklad nebo shodu.
Např.: Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Dvakrát měř, jednou řež.
– Kromě logického důrazu se při výrazném přednesu zdůrazňují básnické výrazy,
které působí na emocionální stránku vnímání.
Např.: Byl jasný, slunečný den. Uměl moc pěkně hvízdat.
– V některých větách jsou vedle sebe logické i emocionální důrazy (v přirovnáních).
Např.: Chlapec byl bledý jako stěna. Dlažba byla černá jako saze.
B. Při správném a výrazném čtení se dodržují:
– gramatické pauzy, související s interpunkcí,
– logické pauzy, související se smyslem textu,
– umělecké pauzy, související s emocionální působivostí.
Gramatickým pauzám učíme děti už v 1. a 2. ročníku:
a) Zastavit u interpunkčních znamének, dodržovat pauzy o různém trvání.
b) Klesnout hlasem před tečkou (před dvojtečkou jen mírně klesnout hlasem), mírně zvýšit hlas před čárkou a pomlčkou.
c) Hlasem vyjádřit intonaci věty tázací a zvolací.
Žáky mladšího školního věku naučí pauzám a mezerám v textu nejlépe učitel, který sám správně výrazně čte. Děti snadno napodobují své učitele.
Kromě pauz gramatických je třeba v textech dodržovat i pauzy logické. Ty nebývají vyznačeny interpunkcí, přesto mají pro čtení textu a jeho pochopení velký význam.
a) Ve větě oddělujeme skupinu slov vztahujících se k podmětu od skupiny slov, která se vztahují k přísudku.
Např.: Veliké hejno divokých kačen / doletělo k rybníku u lesa.
b) Pauzou oddělujeme podmět od přísudku, když je alespoň jeden z nich rozvitý.
Např.: Fouká / silný podzimní vítr.
Umělecké pauzy umožňují posluchači intenzivnější vnímání obrazů a nutí ho o textu přemýšlet. Ulehčují též přechod od jedné nálady k druhé.
Aby byla zajištěna melodičnost při přednesu básně, musíme děti naučit, aby na konci každého verše krátce zastavily. Pauza na konci verše dá jasně vyniknout rýmu, tím se také podpoří melodičnost veršů.
C. Jednotlivá slova, části vět i části čteného celku mohou být proniknuta určitou náladou, tato místa při čtení dostávají příslušná citová zabarvení.
– vyjádření dobré nálady, dobrých úmyslů, radosti,
– vyjádření údivu, naděje,
– vyjádření nespokojenosti, hněvu, obav, strachu.
D. Výrazného čtení nelze dosáhnout, když čteme příliš rychle nebo příliš pomalu. Tempo je považováno za jeden z hlavních prostředků výrazného čtení.
Střední, klidné tempo se hodí pro čtení pohádek, žánrů popisného charakteru, textů z encyklopedií, textů naučných.
Tempo je dáno obsahem. Jestliže čteme o rychlém běhu, rychlé jízdě, je vhodné zvolit tempo rychlejší. Všechny rysy výrazného čtení přenáší učitel snadno na žáky, když sám dobře výrazně čte.
Celý článek ve formátu pdf si můžete stáhnout zde.
Převzato z Metodického průvodce čítankami pro 2. a 3. ročník (2-74).
